OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rád bych se touto formou vrátil s k jedné starší desce našich severních sousedů. Mnoho z vás mladíky ENTROPIA možná zaregistrovalo na posledním Brutal Assaultu, kde se stali v páteční den černým koněm zadní scény. Koncertem s parádním zvukem, světly i řazením skladeb svoji pozici objevu jednoznačně obhájili. Po jejich setu jsem měl pocit, že tu proběhlo něco zvláštního, jako by se ENTROPII podařilo své posluchače zhypnotizovat. Podobný pocit s tím, že jsem prožil téměř transcendentální okamžik, jsem na tom samém místě měl po koncertu AMENRA v roce 2015.
Jejich hudba, která vyrostla z black metalu, započala svoji pouť před více jak deseti lety, nicméně věkem a svěžestí mohou být stále řazeni mezi ty nejmladší kapely, které Polsko pustilo do světa. Z pohledu na aktuální polskou scénu jde o jednu z nejzajímavějších mladých kapel. Navíc vývoj od jejich prvního „Vesper“ z roku 2013 má stále vzestupnou tendenci.
Aktuální deska odstupuje od blackmetalových vod a mnohem více si hraje s postrockovými aranžemi, koketuje s industriálně tanečními motivy. Tvoří tak atmosféru, která mnohdy nabírá rozmlženě psychedelické tendence, dokáže je zajímavým způsobem vrstvit, rozvíjet i lámat nenadálými zvraty. Na Brutal Assaultu dokázali ze zadního šapitó na mnoho chvil udělat taneční stan monotónně poskakujících nadšenců. Kouzlo bylo v tom, že monotónní neznamená v režii ENTROPIE nudné.
Slezská pětice má talent budovat atmosféru, která má velkou dávku návykovosti. Dokáže se otáčet na jednom tématu, který nenápadně rozvíjí, aby celek nesklouzl do rutiny a současně vám unylý neměnný rytmus přešel do celého těla. Z této hutné didžiny pak plynule přechází do sludge metalových bažin, aniž byste měli pocit, že se děje něco nepřirozeného. V tomto ohledu je ENTROPIE dokonalým měňavcem, který si své tvary a barvy nabírá z mnoha protichůdných škatulek a transformuje je v podobu, která nepůsobí jako frankesteinovo monstrum, ačkoliv je sešita z různých žánrů.
Stále mladý neokoukaný objev na poli polského black metalu.
7,5 / 10
Marek Ceńkar
- Bass, Vocals
Patryk Budzowski
- Drums
Damian Dudek
- Keyboards
Michał Dziedzic
- Vocals, Guitars, Samples
Kuba Cołta
- Guitars
1. Poison
2. Wisdom
3. Astral
4. Vacuum
5. Hollow
6. Endure
Vacuum (2018)
Ufonaut (2016)
Vesper (2013)
Vydáno: 2018
Vydavatel: Arachnophobia Records
Stopáž: 59:08
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.